Kázání v Hlubokých Mašůvkách, 1. únorová sobota, Uvedení Páně do Chrámu - Hromnice

Tento svátek je mezinárodním dnem zasvěcených osob. Kazatel, P. Jaromír Gargoš, farář v Oslavanech, se ve své promluvě zamyslel, jak spolu souvisí manželství, zasvěcený život, panenství a celibát, proč se někdo zříká manželství kvůli celibátu a zda si tyto stavy navzájem konkurují nebo se doplňují ...





Drazí otcové,
milé sestřičky,
milý poutníci.

Slavíme svátek Uvedení Páne do chrámu, Hromnice.

Hromnice patří k vánočnímu cyklu, dřív tímto svátkem končila doba vánoční.

Hromnice oslavují setkání, věkopamátné setkání.

Nový zákon se tu setkává se Starým zákonem.
Světlo s temnotou.
Dítě se starcem.
Manželé se zasvěcenými osobami.
Stařec Simenon a prorokyně Anna byli zasvěcení Hospodinu.

2. únor svatý papež Jan Pavel II. vyhlásil mezinárodním dnem zasvěcených osob. Chtěl tím podpořit řehole, řády, kongregace, povědomí o zasvěceném životě. V našich katedrálách se kolem tohoto svátku setkávají biskupové s řeholníky.

U toho se dnes zastavíme. Jak spolu souvisí manželství, zasvěcený život, panenství a celibát.



Už je tomu asi dvacet let. V kněžském semináři v Olomouci před odjezdem na vánoční prázdniny jsme měli adventní večer. Do semináře se pozvali vyučující z fakulty, po večeři se zpívalo, recitovalo, byl přípitek, dobré jídlo, srdečná atmosféra, v semináři nás tehdy bylo asi 120 bohoslovců.

Na závěr se jeden starší laický pan profesor z fakulty přihlásil o slovo. Bylo to neobvyklé. Vzal si mikrofon a pronesl: "bratři, něco vám musím říct: závidím vám celibát. Když se ráno probouzím, vedle své ženy, tak si říkám: kdo se má na tu hrůzu dívat? Uklidňuju se a říkám si: ještě, že není blbá".

Bohoslovci propukli v jásot, začali tleskat a skandovat, celá jídelna se otřásala. Horší to bylo s reakcí vyučujících žen, učitelek z fakulty, jim se později pan profesor omluvil, že se nechal unést...

Pan profesor je zbožný katolík, třída ve svém odborném předmětu, milující manžel, tatínek a dědeček, ve své době velmi uznávaný v celé české společnosti.

Můžeme si položit otázku, proč se někdo zříká manželství a volí panenství a celibát?

Je to proto, že je nešťastný nebo zklamaný?

Nešťastná láska, nebo zklamání není důvod panenství nebo důvod celibátu.

Při přípravě snoubenců se ptám: víte, jaký je rozdíl mezi manželem a knězem. Kněz se zříká tisíce žen, manžel 999. Rozdíl je jedna žena, to není tak velký rozdíl.

Jak spolu souvisí manželství a panenství, kněžství?

Konkurují si, odporují si, nebo se vzájemně potřebují?

Jak se manželství a panenství navzájem doplňují učil papež sv. Jan Pavel II., ve svých katechezích:

Manželství a panenství tvoří dvě hlavní formy, kterými se v Církvi prožívá povolání k lásce. Obě dvě se odvíjí jako účast na Kristově snubní lásce k Církvi. Obě v sobě nesou snubní dar sebe samých z lásky k druhé osobě. Obě se navzájem doplňují, aby mohly vyjadřovat bohatství Kristovy lásky.

Panenství obohacuje manželství ze dvou důvodů:

1. Panenství se stává svědectvím konečného povolání ke společenství s Bohem. Manželství není spolek pro potěšení. Není družstvo pro stavbu domu. Není spolek pro plození dětí. Manželství je společná cesta k Bohu. To je hlavní cíl manželství. V tom je podobné zasvěcenému životu. Jeho cílem je také nebe.

Mniši, kněží a řeholnice mají svým životem pět Bohu chválu a také se nežení a nevdávají, jsou jako andělé v nebi, to čeká i manžele po smrti.

Nejde jenom o spásu naši, ale i o spásu těch, kteří nám jsou svěřeni. Spása svěřených farníků a spása našich dětí spojují kněžství i manželství.



2. důvod: panenství se stává důležitým pro každého člověka, protože ukazuje, že sexualita není instinkt, který ovládá a přikazuje, ale síla, která je podřízena rozumu a víře. Jde o impuls, který je možno integrovat. V našem pansexuálním světě, kde jsou sexualita a konzumní rozkoš předkládány jako klíč ke štěstí. Panenské osoby ukazují falešnost této představy. Sexualita má smysl, a může být začleněna do lásky, protože máme dar Ducha Svatého a dar vykoupení.

Na druhé straně manželství obohacuje panenství. Manželství ukazuje zasvěceným osobám, že jejich stav má mít snubní bezprostřední význam lásky. Tak, jako se manžel bezvýhradně odevzdává svojí manželce a ona jemu, tak se musí naučit panenská osoba bezvýhradně darovat Bohu a jeho službě.

Tuto bezvýhradnou lásku vidíme především u starších manželů. Co všechno museli překonat, prožít, jak moc zapomínat na sebe.

Není těžké říci: „miluji Tě“. Potíže začínají, když se dodá „navždy“, protože navždy trvá dlouho. Dokud přitažlivost, kterou na nás milovaný působí, zůstává živá, jsme s ním spjati bez potíží a velikého úsilí. Aby se však tato přitažlivost nezmenšovala s tím, jak se začínají vynořovat „existenční skutečnosti“ měl by milující umět tuto přitažlivost obnovovat. Neboť to, co nás právem přitahovalo včera, zasluhuje, aby nás přitahovalo ještě dnes, máte-li sílu povznést se od vrtochu k věrnosti, od obviňování k melodii.

Nikdo nemůže říci „nemohu milovat“. Každému však hrozí, že toho či onoho dne dospěje k tomu, že řekne: „Už nemohu milovat.“ K tomu, abychom milovali jednu a tutéž osobu, totiž potřebujeme zdroj v hlubině vlastní duše (milost pomáhající). Je třeba mít zároveň sílu vzpomenout si a sílu tvořit.

Denně je třeba vynalézat to, co musí každý den vydržet. Prokazovat službu lásky jednomu konkrétnímu člověku den co den mnoho let je mnohem víc než prokázat třeba mnoha jednotlivým nahodilým lidem nějaké dobro a pak si jít za svými zájmy a potřebami. Člověka nedělá šťastným něco stále nového. Člověka dělá šťastným to stále jediné prožívané s nevšední láskou. Platí to pro panenské osoby i pro manžele.

Jak je to povzbuzující pro kněze, když ve farnosti vidí mládež, která žije čistě až do manželství.

Jak je hezké vidět manžele, kteří dávají život více dětem.

Jak je hezké potkat někde ve Znojmě nebo v Brně sestřičku, je to čím dál vzácnější. Před dvaceti lety to bylo častější setkání.

Jak rád vidím starší manžele, když jdou do kostela a vedou se za ruce.

Jak je to únavné, slyšet od farníků: "pane faráři, už aby vám papež František zrušil ten celibát".

Jak je únavné číst články kněžských celebrit o zbytečnosti celibátu.

Ježíš zrušil mnohé předpisy Starého zákona, ale zavedl pouze jeden nový: nerozlučitelnost manželství a posvátnost plodivého aktu.

Pokud zrušíme monogamii a posvátnost sexuálního aktu, pak můžeme mít také ženaté kněze.

Navíc je směšné hovořit o ženatých kněžích, dokud se nerozhodnete, co dělat s těmi rozvedenými kněžími.

Kněží, kteří obhajují kněžská manželství, jsou častokrát titíž, kteří hlásají antikoncepci, schvalují podávání sv. přijímání nesezdaným a propagují homosexuální svazky.

Je otázka, jestli ještě budeme mít opravdové křesťanství, když budeme mít ženaté kněze.

Je otázka, jestli budeme mít ještě náboženství lásky a oběti, obětní lásky na straně Boha i člověka.

Křesťanství nemůžeme zbavit utrpení a hrdinství.

Uposlechnout šesté přikázání často vyžaduje hrdinství, a to v manželství i mimo ně.

I DNES je možné a krásné, když se panenství neztratí, ale vymění za manželství.

Je to bolestné pro kněze, když dívkám a chlapcům, kterým kdysi dával první svaté přijímání, kteří byli také u biřmování, jednoho dne už dává jen křížek na čelo nebo ani to ne.

Manželství a kněžství a řeholní život padají vždycky spolu.

Každá generace laiků musí dát kněze té následující.

Krize manželství je i krize kněžství a krize řeholního života.

Na Moravci na Vysočině je domov pro staré kněze. Jezdíval jsem tam za svým předchůdcem z Horních Kounic P. Antonínem Němčanským, zemřel v 92 letech, už to bude 10 let. Při každé návštěvě mě říkal: „něco vám povím: kdybych se znovu narodil, zase bych chtěl být katolickým knězem“. Byla to pro mě velmi povzbudivá slova. P. Němčanský si přál, aby na jeho parte byla věta starce sv. Simeona: "Nyní můžeš, pane, propustit svého služebníka v pokoji..."



O dnešním svátku vidíme, jak stará generace předává štafetu mladé generaci. Stará generace má životní zkušenost. Vidí daleko zpět, díky své zkušenosti. Díky téže zkušenosti může pohledět i dopředu. Simeon nese na rukou radost svého života a rád předává dál, co nese. V budoucnu však vidí meč a kříž. Mnozí z našich starců vidí spíše zkázu, když mají předávat to, co přenesli mladé generaci. Díky životní zkušenosti mohou však zahlédnout i jas budoucna. Věci nejsou v rukou lidí, jsou bezpečně v rukou všemohoucího Boha. Není třeba se bát, i když realita je těžká, ba hrůzná.

Dej Bůh, abychom měli víc z tohoto ušlechtilého a nezemského ducha svých předchůdců.

Kéž bychom si více vážili svých předchůdců, svých prarodičů. Jejich manželství, jejich požehnaným zasvěcením.

A kéž ve svých závazcích vytrváme v dobrém až do konce.

P. Jaromír Gargoš

Podle:

J. Noriega, Eros a jeho poslanie.
Bryan Houghton, Juditin kříž.