„Obraťte se a věřte evangeliu“

Před sto lety, od května do října 1917, se každého 13. dne v měsíci v portugalské vísce Fatima šestkrát zjevila Matka Boží trojici malých dětí: Lucii dos Santos (10 let) a sourozencům Martovým – Františkovi (9 let) a Hyacintě (7 let).





Byla to mimořádně dramatická doba v dějinách lidstva. Probíhala tehdy 1. světová válka, která vedla ke zkáze Evropy. Papež Benedikt XV. si byl vědom závažnosti situace, a proto 5. května 1917 začal novénu ke Královně míru. V předposlední den novény, 13. května, se Matka Boží zjevila ve Fatimě trojici malých dětí a předávala jim poselství určené všem křesťanům a všemu lidstvu.

Důrazná výzva k obrácení

Matka Boží nám ve Fatimě připomněla, že odmítnutí Krista a křesťanského systému hodnot je největší tragédií člověka a celých národů, je to větší hrozba než atomová válka a nejhorší katastrofa. Sestra Lucie zdůraznila, že prostřednictvím fatimských zjevení „Bůh chtěl světu připomenout nutnost vyhýbat se hříchu a povinnost přinést Bohu zadostiučinění za hříchy prostřednictvím modlitby a pokání“.

„Obraťte se a věřte evangeliu“ – toto Ježíšovo přání bylo dramatickým způsobem lidstvu připomenuto ve fatimských poselstvích. „Poselství z Fatimy je ve své podstatě výzvou k obrácení a k pokání, jakož i k evangeliu. Toto volání zaznělo na počátku 20. století a odtud bylo namířeno obzvláště do tohoto století,“ pronesl ve Fatimě 13. května 1982 svatý Jan Pavel II.

Řídíc se mateřskou láskou a péčí o každého člověka, Panna Maria připomněla, že největší hrozbou pro člověka je hřích, setrvávání v hříchu a zřeknutí se Boha. Takový postoj nakonec vede k věčné záhubě. Fatimské poselství je určené všem lidem a je obzvláště aktuální dnes. Panna Maria mluví o nutnosti modlitby, nabízí růženec a varuje před hrozbou morální degradace, poněvadž úpadek morálky s sebou nese války a vede k sebezničení.

Zjevení ve Fatimě jsou zvláštním zásahem Boha, který dává celému lidstvu skutečný léčebný prostředek na hřích i války. Bůh nemůže vzít člověku svobodu, ale skrze mimořádná znamení prosí o odmítnutí hříchu a o život podle zásad evangelia. Všechno však záleží na svobodné vůli člověka, na tom, zda si vybere dobro či zlo. Proto je fatimské poselství výstrahou před hroznými následky odmítnutí Boha a jeho práv.

Matka Boží během svých zjevení vyzvala k víře v Boha v Nejsvětější Trojici Jediného, který je láska a touží všechny spasit. Připomínala existenci nebe, očistce a pekla, skutečnou přítomnost Krista v Eucharistii, nutnost modlitby a půstu, vybízela k životu ve shodě s učením katolické církve.

Odkud pochází název „Fatima“?

V 8. století ovládli Iberský poloostrov muslimové. Teprve v roce 1139 se Portugalci osvobodili od jejich nadvlády. Když muslimští Maurové opouštěli Portugalsko, vzal křesťanský rytíř Don Goncalo do zajetí Fatimu, krásnou dceru muslimského knížete, která dostala jméno na počest první dcery Mohamedovy. Don Goncalo se do ní zamiloval a ona jeho lásku opětovala. Nechala se pokřtít a přijali svátost manželství. Žel, rok po svatbě Fatima zemřela. Don Goncalo tehdy vstoupil do cisterciáckého kláštera a místo, kde byla jeho žena pochována, nazval k jejímu uctění „Fatima“.

Sluha Boží arcibiskup Fulton J. Sheen potvrdil, že k tomu, abychom mohli plně porozumět obsahu fatimského poselství, je třeba si uvědomit, že Matka Boží se objevila v obci s muslimským názvem. Takto nám Panna Maria touží objasnit, že pro návrat míru je nutné také obrácení muslimů. Proto je naší povinností se modlit za jejich obrácení a tam, kde to je možné, se s nimi dělit o evangelium, o radostnou zvěst o spáse, kterou nám dává Ježíš Kristus.

Hodina dějepisu

Z pohledu na 100 let od fatimských zjevení víme, že v uplynulém 20. století přišla veliká krize víry. To právě tehdy se k moci dostali ateisté, a to jak komunisté, tak fašisté, což v krátkém čase dovedlo k nejstrašnějším genocidám v historii lidstva. Pro nenávist k nim zahynulo ve 20. století více křesťanů než v prvních 19 stoletích po narození Krista! Je třeba připomenout neobyčejně krvavé pronásledování katolické církve v Mexiku (1926–1930) ateisticko-zednářskou vládou planoucí nenávistí vůči věřícím. Tisíce kněží a věřících byly zavražděny jenom proto, že se odmítli vzdát víry v Krista. Podobná situace byla ve Španělsku (1936–1939), kdy ateistická vláda komunistů a socialistů, vedená nenávistí ke křesťanům, nechala pozabíjet 13 biskupů, 4184 kněží, 2648 řeholnic a řeholníků a desítky tisíc věřících. (1)

Katolickou církev považovaly totalitární systémy za největšího nepřítele, kterého je třeba zničit. Konečným cílem komunistů stejně tak jako hitlerovců bylo úplné zničení křesťanství. Proto tak bezohledně a bestiálním způsobem mučili a vraždili duchovenstvo a další věřící lidi stejně v lágrech sovětských, jako i v hitlerovských koncentračních táborech.

Dějiny nás učí, že kdykoliv byl odmítán Kristus i celý systém hodnot, který On odkázal, vždycky to vedlo ke vzniku zločinných totalitních systémů a genocidy, k úpadku kultury, ke ztrátě svobody a k morální degeneraci společenství – a tedy ke stvoření opravdového pekla na zemi. Tak vlastně Matka Boží ve Fatimě připomněla, že největším ohrožením pro lidstvo je odmítnutí Boha a jeho práv, právě skrze tu nejvíce rozšířenou mentalitu takového života, jako by Bůh neexistoval; jakož i ateismus v podobě komunistické, fašistické, satanistické nebo propagované ideologii genderu.

Projevem současné krize víry v Evropě je morální úpadek, projevující se nedostatkem úcty k životu, zabíjením nenarozených dětí ve velkém, uplatňováním eutanazie, sexuální nevázaností, používáním antikoncepce, růstem rozvodů i drogové závislosti apod. Odmítnutí křesťanského systému hodnot vede vždy k zločinnému totalitarismu moci a následně k sebezničení. Proto jsou tak velice nebezpeční ti politici a ty politické strany, které propagují potraty, eutanazii, pornografii, morální permisivismus nebo ideologii genderu.

Svatý Jan Pavel II. píše: „Když v mnoha zemích padly ideologie, které spojovaly politiku s totalitním pojetím světa – především marxismus – vynořuje se dnes neméně závažné nebezpečí popírání základních lidských práv člověka, když si státní správa přivlastňuje i náboženskou otázku, sídlící v srdci každé lidské bytosti. Je to nebezpečí spojení demokracií s etickým relativismem, jež odebírá občanskému soužití každý spolehlivý morální opěrný bod a ještě radikálněji je zbavuje uznávání pravdy. »Neexistuje-li žádná konečná pravda, která řídí politické jednání a dává mu orientaci, lze ideje a přesvědčení snadno zneužít pro mocenské účely. Jak dokazuje historie, demokracie bez hodnot se snadno mění v otevřenou nebo skrytou totalitu.« (2)“ (Veritatis splendor, 101).

Z Miłujcie się! 2/2017

Převzato z časopisu Světlo 40/2017, str. 6-7 (8. 10. 2017)