Svědectví 17 leté Antonie

Autor: Ludmila Kočicová <LR82(at)centrum.cz>, Téma: Zajímavé..., Vydáno dne: 15. 10. 2018

„Nikdy jsem si nemyslela, že Boží láska je tak velká.“




Jmenuji se Antonie. Je mi 17 a letos jsem se mohla poprvé účastnit Fóra mládeže v Altötingu. Vlastně jsem tam přišla spíše spontánně. Několik dní před začátkem jsem dostala leták od jedné staré známé na jedné zahradní oslavě. Vypadal docela dobře a to, co mi o fóru vyprávěla, znělo slibně. Rozhodla jsem se, že se přihlásím.

Když jsem dorazila, dostala jsem nejdříve pořádný šok! Pomyslela jsem si: Ty moje dobroto, tady je tolik lidí, nikoho tu neznáš a máš tu být osamocená celý týden. No dobře, jednou už jsi tady, tak se do toho dej. Hned jsem zjistila, že těch pět dnů určitě nebudu sama. Všichni ti lidé byli ke mně velice přátelští a otevření.

Již první den jsem byla přemožena. Nechtěla jsem tomu věřit a ptala jsem se, jak je to možné, že je tu pohromadě tolik výborných a ochotných lidí. Doma bych je musela s napětím hledat, musela bych se hodně snažit, abych se s takovými lidmi setkala. Ale brzy mi bylo jasné, čím to je. Tito mladí lidé postavili Ježíše do středu svého života. Největší paradox byl, že jsem byla prakticky jen mezi cizími lidmi, a cítila jsem se přesto jako v bavlnce.

Mohla jsem prožívat mnoho krásného, mohla jsem se setkávat s Bohem! Bylo zde mnoho svědectví od mladých, od významných osob, od rodin, kněží, kteří hráli v hudební skupině. Mnoho času bylo na modlitbu.

O jednom zážitku bych chtěla vyprávět podrobněji: Třetí den večer byla obzvláště krásná adorace o večeru Milosrdenství ve velké bazilice. Spasitel stál vpředu v monstranci a já jsem se pokoušela modlit. Vnitřně jsem cítila, že Ježíš mě volá: „Toni, pojď ke mně, vrať se ke mně!“ Ptala jsem se: Jak to? Jsem hříšnice, mnoho let jsem na Boha nedbala, nechodila jsem ani na mši, ani ke zpovědi a vedla jsem život, ve kterém Bůh nehrál žádnou roli.

Chtěla bych velice ráda opět pokleknout před Bohem a modlit se k němu, ale nešlo to. Na druhé straně jsem cítila velikou touhu po Božím milosrdenství a lásce. Byla tu jedna možnost – napsat své starosti na lístek. Ten lístek se potom zanese se svíčkou před oltář a tam hodí do krabice. Řekla jsem si: „Dobře, Ježíši, já to zkusím.“ Šla jsem, napsala jsem své nouze, starosti a záležitosti na lístek a zanesla dopředu. Když jsem stála vpředu, řekla jsem: „Tak, vezmi to všechno pryč! Prosím tě, pomoz mi! Chtěla bych být opět u Tebe a věřit v Tebe!“

Ještě nikdy jsem nebyla tak blízko k monstranci u Boha. Najednou jsem věděla: Bůh je zde! On je ten jediný, kdo mi může v mém životě a v mých věcech dále pomáhat.

Náhle mi bylo strašně teplo u srdce a já jsem cítila, jak se celým mým tělem rozlévá nepopsatelné teplo. V tom okamžiku jsem pocítila Boha. Schoulila jsem se na zem a modlila jsem se. Byla to velice vnitřní modlitba, jak jsem se ještě nikdy nemodlila, bylo to téměř jako být u Boha.

Zapomněla jsem na čas a nevím, jak dlouho jsem tam vpředu klečela. Bylo to tak teplé a tak lehké. Šla jsem opět zpátky do své lavice. Tam jsem se modlila dále a cítila, jak Ježíš všechno ze mne snímal. Začala jsem plakat. Proč, to nedokážu říct. Snad z radosti a z úlevy?

Všechny bolesti, smutek a zoufalství, bezradnost a trápení, moje všechny starosti byly stále lehčí a lehčí. Cítila jsem, jak Ježíš to kus po kusu odnímá.

Z mikrofonu se ozvalo. „Bůh tě miluje!“ Byla to nádherná myšlenka: On mě miluje přes všechnu moji špínu a zmatek, který jsem napáchala. Jak může Bůh milovat někoho, jako jsem já? Nevěděla jsem sice jak, ale mohla jsem to tím zřetelněji pociťovat. Vyplakala jsem ze své duše všechno a položila jsem to Bohu k nohám.

Nikdy jsem nepokládala za možné, že Boží láska je tak velká a tak působivá! Přeji každému takové setkání s Bohem. „Bůh je láska – a všechno dělá nové,“ bylo heslo Fóra. V mém srdci udělal mnoho nového a já jsem mohla znovu objevit milujícího Boha. Antonie


Vyšlo v časopise Světlo 46. ČÍSLO / XIV. ROČNÍK


Cenacolo