Deset let od přednášky Benedikta XVI. v Regensburgu

Autor: Roman Tomek <roman.tomek(at)seznam.cz>, Téma: Zajímavé..., Zdroj: www.postoj.sk, Vydáno dne: 06. 10. 2016

Benedikt XVI., www.wikipedia.org, Fabio Pozzebom, CC BY 2.5 V září uplynulo deset let od přednášky Benedikta XVI. v Regensburgu, která vyvolala značný rozruch. Myslím si, že vývoj v Církvi i ve světě vůbec neubral na její aktuálnosti. Snad bude užitečné připomenout si některé papežovy myšlenky.





V úvodu své reflexe (De, En, Sk) věnované vztahu mezi vírou a rozumem citoval Benedikt z díla prof. Khouryho, který vydal edici dialogů mezi byzantským císařem Manuelem II. a jistým vzdělaným muslimem na téma křesťanství a islám. Diskutující spolu mluvili i na téma svaté války: "Císař se obrátil na svého oponenta s drsností, kterou považujeme za napřijatelnou", tvrdí papež "ve všeobecně centrálním tématu, kterým je vztah mezi náboženstvím a násilím, řka: 'Ukaž mi, co nového přinesl Mohamed a najdeš jen špatné a nelidské věci, jako je jeho příkaz mečem šířit víru, kterou hlásal.'"

Papežův úvod určitě vbudil pozornost publika a následně i vlnu reakcí světových osobností i médií. Ačkoli je to z kontextu daného odstavce zcela zřejmé, papež ještě i v poznámce pod čárou dodatečně uvádí: "V muslimském světě byla naneštěstí tato slova převzatá jako moje osobní pozice a vyvolala pochopitelné rozhořčení. Mám naději, že čtenář mého textu může hned vidět, že tato věta nevyjadřuje můj osobní názor na Korán, ke kterému mám respekt jako ke svaté knize velkého náboženství."

Císař dále vysvětluje, proč šíření víry pomocí násilí nemá opodstatnění. Násilí je nekompatibilní s přirozeností Boha a také s přirozeností duše. Bůh se netěší z krve a nekonat rozumně, v souladu s rozumem - σὺν λόγω - je v protikladu s Boží přirozeností.

Pro císaře formovaného řeckou filozofií je toto tvrzení evidentní, ale podle muslimského učení je Bůh absolutně transcendentní. Jeho vůle není vázána žádnou z našich kategoriií, tedy ani rozumností. Francouzský islamolog Arnaldeza poukazuje, že Ibn Hazm šel ještě dále: Bůh není vázán dokonce ani jeho vlastním slovem a nic ho nenutí zjevovat nám pravdu.

Zde čelíme dilematu tkvícím v otázce, které se nelze vyhnout: Je přesvědčení, že 'nečinit rozumně, odporuje Boží přirozenosti' čistě řecká idea, nebo je to inherentní pravda? Já si myslím, že existuje hluboká harmonie mezi tím, co je řecké v nejlepším smyslu slova a biblickým pojetím víry v Boha. Janovo evangelium se začíná slovy: "Na počátku byl λόγωσ". Logos znamená obojí: slovo i rozum. Setkání biblické zprávy s řeckým myšlením se neudálo náhodou, ale lze hovořit o intrinzické nezbytnosti jejich sblížení (tj vyplývající z jejich vlastní podstaty).

V pozdním středověku nacházíme v teologii trendy, které usilují rozdělit tuto syntézu mezi řeckým a křesťanským duchem. V protikladu k augustiniánskému a tomistickému intelektualismu povstává voluntarismus, který hlásal, že my poznáváme jen Boží voluntas ordinata, a mimo ně je ještě velká oblast Boží svobody, díky níž Bůh mohl udělat všechno i naopak.

Tato představa Boha se jasně blíží ke zmíněné představě Ibn Hazmy, která by mohla dokonce vyústit do obrazu vrtošivého Boha, který není ničím vázán, dokonce ani dobrotou a pravdou. Boží transcendence a jinakost jsou tak ohromné, že náš rozum a náš smysl pro pravdu a dobro nejsou již více autentickým zrcadlem Boha.

V protikladu k tomuto tvrzení víra Církve vždy trvala na tom, že mezi Bohem a námi, mezi jeho věčným tvůrčím Duchem a našim stvořeným rozumem, existuje reálná analogie (lateránský koncil, r. 1215). Skutečný Bůh, který se nám dává poznat jako Logos, a také jednal a stále jedná σὺν λόγω, je na naší straně, miluje nás. Pavel říká: Láska převyšuje poznání. V důsledku toho i křesťanský kult Boha je λογικη λατρεία, uctívání v harmonii s věčným Slovem a naším rozumem (srov. Řím 12, 1).

Teze kriticky očišťující integrální části křesťanské víry od forem řeckého dědictví volaly po dehelenizáci křesťanství. Toto volání bylo v teologických diskusích od počátku novověku stále dominujúcejší. Mělo tři fáze.

Dehelenizace v první fázi se spojuje s postuláty reformace v 16. století. Reformátoři vidíc tradici scholastické teologie byli konfrontováni se systémem víry zcela podmíněném filozofií. Víra se již více nejevila jako historické živé Slovo, ale jako jeden element bujícího filozofického systému. V opozici vůči tomuto se princip sola Scriptura snažil vidět víru v její čisté prvotní formě, tak jak se ona nachází v biblickém Slovu. Metafyzika se jevila jako odvozená z cizího zdroje, od kterého bylo třeba víru osvobodit, aby se víra stala více sama sebou. Tento program byl později Kantem posunut k radikalismu, který reformátoři vůbec nemohli předvídat: Myšlení jetřeba dát stranou, aby se vytvořil prostor pro víru.

Liberální teologie 19. a 20. století ohlásila druhou etapu procesu dehelenizace. Ústřední myšlenkou byl návrat k člověku Ježíši a jeho jednoduchému poselství. Ono bylo považováno za kulminace náboženského vývoje lidstva. Cílem bylo přivést křesťanství zpět k harmonii s moderním rozumem osvobozujíc ho od takových zdánlivě filozofických a telogických elementů, jako jsou Kristovo božství a trojjediný Bůh.

Pro naše úvahy jsou klíčové dva principy, které povstaly v tomto období: Pouze ten druh jistoty, který vychází ze souhry matematických a empirických prvků, lze považovat za vědecký. Cokoliv, co se chce nazývat vědou, musí být měřeno tímto kritériem. Za druhé, tato metoda ve své nejvnitřnější podstatě vylučuje otázku Boha, dělá ji nevědeckou nebo pro-vědeckou.

Z tohoto úhlu pohledu by jakýkoliv pokus udržet teologii vědeckou končil redukcí křesťanství na fragment sebe samého. Navíc, pokud věda jako celek je jen toto, pak se sám člověk redukuje a zbavuje se specificky lidských otázek o svém původu a konečném určení. Tyto otázky nemají více místo v kolektivním vědomí definovaném "vědou" a jsou vyhoštěny do sféry subjektivity.

Subjekt pak rozhoduje na základě jeho zkušeností, co považovat za obhajitelné v náboženských věcech. Subjektivní "svědomí" se stává jediným arbitrem v určování toho, co je etické. Tímto způsobem etika a náboženství ztrácejí svou sílu vytvářet společenství a stávají se totálně osobními záležitostmi. Takový stav je nebezpečný pro lidskost, jak vidíme v znepokojujících patologiích vztahu náboženství a rozumu, které nevyhnutelně propuknou vždy, když je rozum zredukován tak, že se ho otázky náboženství a etiky více netýkají.

V současnosti probíhá třetí fáze dehelenizace. Ve světle naší zkušenosti s kulturním pluralismem se dnes často říká, že syntéza s helénizmem, která se udála v ranné Církvi, byla pouze počáteční inkulturací, která by neměla být závaznou v jiných kulturách. Současné kultury mají právo, aby se vrátily k jednoduchému poselství Nového Zákona, které předcházelo zmíněnou inkulturaci, a aby ho inkulturovaly nově v jejich zvláštním milieux. Nelze říci, že tato teze je prostě falešná, ale je jen nahrubo opracovaná, chybí jí preciznost. Ovšem, jsou jisté elementy ve vývoji prvotní Církve, které nemusí být integrovány ve všech kulturách, avšak fundamentální rozhodnutí týkající se vztahu mezi vírou a používáním lidského rozumu jsou stálými částmi víry jako takové.

Tento můj pokus o kritickou rozpravu věnovaný modernímu rozumu nemá nic společného s přetáčením dějinných hodinových ručiček zpět do časů před osvícenstvím a zamítnutím pohledů moderní doby. Mým úmyslem nebylo ani historické škrtání či negativní kriticizmus, ale rozšíření konceptu rozumu a jeho aplikací. Zatímco jsme potěšeni novými možnostmi, které se otevírají lidstvu, vidíme zároveň i nebezpečí povstávajúce z těchto možností. Musíme se ptát sebe samých, jak je lze překonat. Uspějeme, pokud víra a rozum půjdou spolu novou cestou, pokud překonáme námi nastolenou limitaci rozumu pouze na empirickou ověřitelnost a pokud znovu odkryjeme jeho rozsáhlé horizonty. Pouze tak se staneme schopnými opravdového dialogu mezi kulturami a náboženstvími, který je dnes tak urgentně potřebný.

Andy Skubla

Převzato z www.postoj.sk, článek z 30. 9. 2016 naleznete zde.

logo- postoy.sk