Duchovní uzdravení v Lurdech

Autor: Bohumila Hubáčková <hubackova.bo(at)seznam.cz>, Téma: Zajímavé..., Zdroj: Světlo 28/2012, Vydáno dne: 18. 10. 2014

M. Caillet vyrostl jako ateista. Byl jako lékař průkopníkem potratů a antikocepce ve Francii. 11. února 1984 se zastavil v Lurdech, kde ho čekal zážitek, který změnil jeho život.





Upřímně řečeno, Lurdy nebyly mojí záležitostí. Snad něco pro proutkaře, nějaká křižovatka zemského vyzařování. Narodil jsem se v ateistické a antiklerikální rodině a nebyl jsem pokřtěn. Také jsem neměl žádnou náboženskou výchovu. Jako chirurg v oboru urologie a gynekologie byl jsem osvícensky pokrokový vyznavač víry ve vědu, člen organizace pro plánování rodiny a 15 let příslušník zednářské lóže „Grand Orient de France“. Dosáhl jsem 18. stupně, byl jsem mistrem odpovědným za mezinárodní záležitosti.
Pracoval jsem ve velké klinice v Rennes, kde jsem se angažoval jako průkopník potratů a antikoncepce. Umíte si teď představit, co jsem si myslel o Lurdech a Svaté Panně a všem ostatním...

Ale přišel rok 1983: Moje žena Klaudie byla celý rok těžce nemocná. Měla četné střevní vředy, které byly velmi bolestivé a upoutaly ji dlouhodobě na lůžko. Nepomáhalo vůbec nic. Ani konzultace se specialisty, ani přivolaní léčitelé nevyvolali zlepšení. Rozhodl jsem se pro změnu podnebí. V únoru 1984 jsme opustili Bretaň a odjeli na dovolenou do Mont-Louis v Pyrenejích. Když jsme po deseti dnech nemohli konstatovat žádné zlepšení, rozhodli jsme se, že se vrátíme do Bretaně. A tu – k svému vlastnímu překvapení – jsem si troufl navrhnout na zpáteční cestě zastávku v Lurdech. Podle mého mínění to mohlo mít pozitivní psychologický účinek, právě ono zemské vyzařování by mohlo vyvolat šok. Klaudie byla ještě více překvapena než já, znala přece můj světový názor, který ji přiměl k tomu, že držela v tajnosti svou katolickou víru. Později mi řekla, že z toho návrhu měla dokonce strach. Obávala se, aby se můj protináboženský postoj ještě nezhoršil, když v Lurdech nedojde k žádné změně.

Přijeli jsme do Lurd jednoho ledově chladného rána, poutní místo bylo takřka vylidněné. Nebylo těžké dostat se k jeskyni a k bazénům. Chtěl jsem Klaudii doprovodit, ale pomocnice mě odmítly. Domluvili jsme se, že se setkáme v jeskyni. Ale protože jsem byl zmrzlý a nevěděl jsem, jak dlouho bude koupel trvat, hledal jsem, kam se uchýlit. Krypta byla otevřená. Vstoupil jsem tam právě, když začala mše. Přítomno bylo asi deset věřících. Zatím jsem tomu dění nevěnoval pozornost. V těch několika případech, kdy jsem při svatbě, křtu nebo pohřbu byl nucen zúčastnit se mše, byl jsem vždy vzadu mezi „nevěřícími“ a dělal jsem si legraci ze zastaralého obřadu (přitom zednářské obřady jsou tak strašně směšné, ale to jsem si uvědomil až později). Posadil jsem se tedy vzadu a poněkud nejistý jsem naslouchal.
Najednou kněz povstal a četl, jak jsem se později dověděl, evangelium: „Proste, a bude vám dáno, hledejte, a nalezne, tlučte, a bude vám otevřeno...“ Byl to šok: Tyto věty byly součástí jednoho iniciačního obřadu. Vyslovoval jsem je sám při své iniciaci a často později, když jsem přijímal žadatele! Kněz pak ukončil čtení slovy: „Radostná zvěst našeho Pána Ježíše Krista.“ Byl to tedy Ježíš, kterého jsem pokládal nejvýš za filosofa anebo velkou náboženskou postavu, který to vyslovil? To mnou otřáslo. Kněz se posadil. Následovalo několik minut ticha. A v tomto tichu jsem slyšel – já, který jsem si dělal legraci z údajných hlasů Jany z Arku – zcela něžný vnitřní hlas – byla to Matka Boží? – nevím – který mi řekl: „Dobře, přeješ si uzdravení Klaudie, ale co jsi nabídl?“
A tu náhle spadl svobodný zednář, kterým jsem byl, z vysokého koně, asi jako Pavel na cestě do Damašku! Něco dodávat se mi zdálo cizí. Neměl jsem co nabídnout. Ve stejném okamžiku mi bylo jasné: Mohl jsem nabídnout jen sebe sama. Další otřes. Pak přišel okamžik, kdy kněz pozvedl Hostii. Nemohl jsem jinak než uznat: Ježíš je skutečně přítomen.
Jakmile mše skončila, ihned jsem šel za knězem do sakristie. Jako když vystřelí z pistole, zazněla moje otázka: „Můžete mě pokřtít?“ Kněz žasl nad nepřístojnou otázkou padesátiletého klacka. Zažil jsem několik dětských křtů a myslel jsem si, že je to něco docela jednoduchého. Podnícen impulzem pravdy vylíčil jsem mu svou příslušnost k lóži a k okultním praktikám. Kdyby byl před knězem vyskočil z kropenky ďábel, nebyl by z toho více zděšen. (…) Začal koktat: „V takovém případě musíte navštívit biskupa v Rennes!“
Když jsem našel v jeskyni Klaudii, byla celá promrzlá a znepokojená mou dlouhou nepřítomností. Nestalo se mi něco? Neodešel jsem do bistra? Když jsem se jí zeptal, jak se dělá znamení kříže, myslela si, že si z ní tropím žerty. Ale já jsem na tom trval, že se musí se mnou pomodlit Otčenáš. Celou cestu domů jsem ji zahrnoval otázkami. Musela nakonec uznat, že se mě dotkla milost.

Začal jsem s intenzivní přípravou a po třech měsících jsem byl pokřtěn. Klaudie se neuzdravila hned, nýbrž až v den mého křtu. Několik dní nato se mohla vrátit do práce. Zatímco já jsem se v kryptě modlil za její uzdravení, ona se modlila za moje obrácení. Ježíš a jeho Matka nám prokázali milosrdenství, když spojili
její tělesné uzdravení s mým duchovním. (Dodávám: potratář, kterým jsem byl, se stal čestným členem Aliance práva na život. I s manželkou jsme členy „Matky Milosrdenství“, modlíme se a postíme za mladé ženy, které se zabývají myšlenkou na potrat.) Nejdříve jsem si myslel, že moje víra není na překážku mému členství v lóži. Šel jsem tedy do lóže a oznámil své obrácení. Kašlání a ledové přijetí. Pak jsem navrhl, že přednesu referát na téma „Ježíš, mýtus a skutečnost“. Ve svém nadšení jsem chtěl svým spolubratrům dokázat, že Ježíš je historická osobnost a že jsem osobně přesvědčen o tom, že je to Bůh, který zemřel a vstal z mrtvých, aby nás zachránil, a že žil mezi námi. Ozval se pískot. „Pryč s ním!“ Míra přetekla.
P. Yves, mnich z opatství Kergonan, od té doby můj duchovní vůdce, mi poradil, abych se zednáři tak náhle nekončil. „Zvednou proti vám bouři.“ Byla to moudrá rada.
Byl jsem tehdy lékařem Ústavu sociálního zabezpečení. Šéf byl zednář a začal mě pronásledovat. Vzal si mě na mušku a chtěl mě zlikvidovat. I když jsem přečetl mnoho teologických knih, podléhal jsem stále více depresi. Jeden přítel psychiatr mi napsal nemocenskou. Když jsem se vrátil do práce, ředitel mě propustil. Teprve po čtyřech letech jsem vyhrál soudní proces s ním. To byl důvod, abych opustil lóži...

VISION 2000 – 2/2012
Překlad -lš-
Světlo 28/2012
Maurice Caillet