Svědectví ve svědectví

Autor: Bohumila Hubáčková <hubackova.bo(at)seznam.cz>, Téma: Zajímavé..., Vydáno dne: 23. 11. 2013

hurá domů Svědectví o uzdravení a Boží pomoci.







Pane, požehnej mi, prosím, a dej, aby toto vedlo ke Tvé větší cti a slávě!

Psáno asi roku 1990

Svědectví ve svědectví

Více než 25 let jsem žila úplným odklonem od víry. Podle toho ten můj život za toto období vypadal. Pokazila jsem co jsem mohla.
V období, kdy jsem byla přesvědčena, že jsem šťastný člověk a byla na vrcholu štěstí a blaha jsem byla probuzena a dopadla do tvrdé reality, abych si uvědomila, že to není pravda. Nastalo pro mne nejsmutnější období a stal se ze mne nejsmutnější člověk pod sluncem.
Dceři se narodila po těžkém porodu holčička a obě byly vážně nemocné. Na dceru i malou byl smutný pohled. Dcera polehávala, nejedla, průsvitněla a děťátko postižené a navíc plné vyrážky, která se rozšiřovala na celý obličejíček, na zádečka, bříško, nožičky i ručičky. Ručičky měla malá již tak bolavé, že se musely ovazovat, mokvaly, praskaly, tekla z nich krev a deformovaly se i prstíky a nehty. Malá se nemohla napapat, hrát si, umýt se. Masti a léky nepomáhaly. Ani ty nejsilnější hormonální a to bylo malé devět měsíců.
U dítěte se zastavil vývoj, malá neprospívala, poplakávala, pokožka nefungovala – nedýchala. Jasně jsem cítila, že přijdu o vnučku i dceru.
Dcera šla na vyšetření do nemocnice. Najednou se mi udělalo nějak divně špatně. Cítila jsem, že dcera umírá. Nevěděla jsem co dělat, kam jít, kde prosit. To spoléhání sama na sebe selhalo. Ve chvíli zoufalství a beznaděje, ve chvíli prázdnoty jsem si uvědomila, že jsem NIC. Ležím sražená bolestnou ranou, neschopná pohybu a koukám prázdně nahoru.
A najednou mi lítá hlavou – nebe – zem, zem – nebe. A vidím takový zvláštní tunel – k nebi.
Proniklo do mne poznání, vzpomínka, vždyť není ještě vše ztracené. Vždyť já mám kam jít, mám kde prosit a kde hledat pomoc, vždyť je zde BŮH, na kterého jsem zapomněla. Prosila jsem, jakými slovy dnes už přesně nevím, ale prosila jsem o život dcery, která má malé nemocné dítě a ještě se s ním nestačila citově sblížit. Snažila jsem se nějak za ni nabídnou a dát BOHU sebe – a prosila o vyslyšení.
Prostá a zároveň upřímná modlitba. Vzpomněla jsem si na mládí – vždyť jako děvče jsem chodila do náboženství a téměř do patnácti let do kostela, pak jsem zapomněla.
Vzpomněla jsem si, až to všechno okolo mne selhalo, až mi umírala dcera i vnučka zároveň, až jsem byla na kolenou po více než 25 letech jsem si vzpomněla.
Naše cesta – moje a manžela vedla pěšky do baziliky. Vstoupila jsem do kostela a namočila prsty do svěcené vody – ano Bůh zde je doma, cítím BOŽÍ přítomnost. Po dlouhé době jsem cítila mír s láskou, poklekla s modlitbou u Panny Marie a pak přešla přes kostel odevzdaně k Pánu Ježíši.
Klekla jsem a vznesla prosbu: „Pane Ježíši, jen Ty mi můžeš pomoci, věřím Ti.“ Byla jsem jako malá holka, která se rozpomněla, která slibuje vše možné, jen aby byl důvod jí pomoci. Opět jsem nabídla svůj život za život dcery. Měla jsem rakovinu prsu a věděla jsem, že i já zde dlouho nebudu. Už jsem nemohla levou rukou ani hýbat ani ji zvednout. A bylo mi těžko při pomyšlení, kdo to malé nemocné děťátko vypiplá. Vyrážka a poporodní obrna – to bylo hrozné – co s děťátkem bude? Najednou se v kostele vše změnilo – prostor nabyl jiný tvar – vše ustoupilo do pozadí a byla jsem tam já a Pán Ježíš. Zdálo se mi, že ta socha Pána Ježíše ožila. Nejsou pro to slova. Náš Pán Ježíš měl radost. Radost z toho, že jsme našili cestu k němu k BOHU. Přijal mě vlídně, mile, usmíval se, sklonil se a povzbudil mne a pozorně naslouchal. Věděla jsem, že jsem vyslyšena a cítila jsem zvláštní pouto. Já a Pán Ježíš, maminka a tatíček nebeský a menšila se. Viděla jsem sama sebe, jak jsem malinká a Bůh jak je veliký a krásný a dokonalý.
Od této první cesty do kostela se u nás hodně změnilo. Začali jsme si dělat pořádek ve svých duchovních věcech a ten děláme dodnes, neboť objevujeme u sebe tolik chyb, že s nápravou hned tak neskončíme.
Kostel jsme vyhledávali rádi, i při nákupu a cestě okolo. Nebyla to jen povinnost, že jsme slíbili, že změníme svůj život, ale vnitřní potřeba jít často a navíc do kostela. Cítili jsme tam lásku, klid, mír teplo a světlo do našich myšlenek. Tím nechci říci, že se z nás stalo najednou a hned něco dobrého a úplně dokonalého. Ale náš tatíček nebeský věděl, že jdeme upřímně a za každý krok nás povzbuzoval, odměňoval a občas i popostrčil na tu správnou cestu a tak nám ukazoval svou lásku a dělá tak dodnes.
Velmi nám cestu k sobě usnadňoval – šli jsme oba najednou cestou k VÍŘE k BOHU. Ale my zapomněli za ta léta, co se v kostele dělá, kdy se sedí, kdy stoupnout, kdy se co říká. A učili jsme se modlit. Celou mši svatou nám dalo hodně práce sledovat ty druhé, ty dobré křesťany, kteří ví, jak se v kostele chovat. Tenkrát chodilo do kostela méně lidí a my jsme byli nápadní, ale nikdo nám nic nevytýkal a všichni nás mile přijali. I kněz. A zpovědnice to také vydržela i se starým knězem. Ale to odhodlání tam jít, my nevěděli jak začít a my to pracně zjišťovali, než jsme ten nejvíce důležitý krok dokázali udělat. Svatou zpověď. A pak ty slzy úlevy, já tak brečela, že jsem musela odejít z kostela a vyřvát se venku. Štěstí, že jsem přišla objednaná a do mše svaté zbývala půlhodina. Ale pak ta radost, poprvé po mnoha letech jsem byla čistá a mohla jsem přijmout KRISTA – JAKO TI OSTATNÍ. A bylo mi úžasně a slavnostně.
A doma se začali dít zázračné věci. Dcera přišla z nemocnice a nevypadala po operaci dobře, byla pohublá, ale měla náramnou chuť k jídlu a zájem konečně i o dítě. Zdravotní stav se u obou lepšil. Až byla dcera na tom lépe, sedli jsme si spolu a já jí říkám: „Co se s tebou dělo ten den ráno v 9–9:10 hod.? Měla jsem o tebe najednou veliký strach. Řekla mi, že nám to nechtěla říkat, ale ten den, ty minuty byla na operačním sále a šla ke světlu a najednou do toho světla někdo vstoupil, neviděla prý zřetelně, ale obrys postavy ji zastavil. Slyšela jasný, milý a laskavý hlas. Vrať se a starej se o dítě. Každému lékaři to po operaci říkala a nebylo jí věřeno. Dokonce jmenovala i doktora, který u operace, když začala nebyl a kterého ona viděla přicházet, když sama odcházela, ale nevěřili jí. Také malá vnučka se uzdravovala, do jednoho roku věku nebylo památky po poporodní obrně a vyrážka se hojila. BOHU DÍKY. Malé vnučce zůstala po nemoci pouze nepatrná esteticky zcela nezávadná památka. Mírně prohnutý jeden nehýtek. Asi proto, abychom jí, až povyroste a bude se ptát, nezapomněli říci toto svědectví.
A co je s námi? Bůh nám vždy dává více, než si zasloužíme a o mnoho více, než o co prosíme. Nás Bůh povolal do služby. Máme obláčku a čekáme, abychom slavnostně vstoupili do III. řádu svatého Františka. Bůh dělá a myslí jinak, než my lidé. My se loučíme se životem, protože víme, že jsme svůj život nabídli Bohu. Já navíc život, který mi končil. Bůh nás uzdravuje na duši i na těle, abychom byli uschopněni mu sloužit.
A tak končím toto svědectví ve svědectví prostými slovy. Děkuji za dobrotu a lásku Boží.

SLÁVA OTCI I SYNU I DUCHU SVATÉMU,
JAKO BYLA NA POČÁTKU, I NYNÍ, I VŽDYCKY
A NA VĚKY VĚKŮ

AMEN


Peťa a Jiřík